Endy a Arco – Nova Scotia Duck Tolling Retriever

Tak to jsem já, Arco – musím Vám povyprávět, jak jsem se zúčastnil svého prvního honu na kachny.

Věci se měly takhle – páneček se zná s jedním myslivcem, a ten nemá psa – teda má, ale německého ovčáka, a ten na hony nemůže, jelikož prý není lovecký, takže ten pan myslivec se rozhodl využívat moje služby a brát mne i pánečka na hony s sebou.

Aport kachny

Ten myslivec se jmenuje Radek a je moc hodný – vždy mi donese nějaké dobroty, hladí mě a moc chválí, tak se snažím, abych mu vážně pomáhal. Když jsme toho sobotního rána dojeli na hon, bylo tam všude spousta lidí i psů – všichni se pozdravili a popovídali si a já si s některými pejsky pohrál a pak jsme se vydali obstoupit rybník. Byl jsem na vodítku a nevěděl co přijde. No když byl rybník obstoupen, vypustili několik psů, kteří zvedli kachny z vody – nejdříve vzlétli prý ty divoké, jsou menší a létají hodně vysoko – ozvalo se veliké plácání křídel a všude nad námi poletovaly kachny.Vzápětí se ozvala ohromná palba – panička si zacpávala uši a nevěřícně hleděla na tu spoustu kachen, které padaly ze vzduchu po poli, do rákosí i do vody.
I já jsem nevěřícně koukal, co se to děje. Kachny ty znám – ale vždy jen jednu, kterou páneček občas někam pohodí a já ji pak hledám a nosím, ale tohle to, to bylo moc. Páneček mne pustil z vodítka s povelem aport a já se rozběhl za neustávající střelby ke kačeně, která byla nejblíž mně. Chvíli jsem kolem ní obcházel – cítil jsem, že to není dlouho, co dodýchala – byla jiná než ty, se kterými trénujeme – byla teplá. Páneček mne musel několikrát povzbudit, ale pak už to šlo samo a já nosil jednu kachnu za druhou, dohledával ve vodě a v rákosí, a dokonce jsem jedné čubině kachnu vyfoukl pod nosem – trošku jsem na ni vrknul, ona ustoupila a já kachničku popad a přines na naše stanoviště.

Nakonec jsem se chtěl pokusit nacpat si do tlamy kachny dvě – no hádejte, jak to dopadlo – no jo, nešlo to, a tu druhou kachnu mi vyfouk jinej pes. Za chvíli mi ani nevadilo, že nosím kachny, které byly jen křídlované a utíkaly přede mnou po poli – jsem je dohonil – mám přeci čtyři nohy – chytil a odevzdal pánovi. Pak někdo zatroubil a střelba ustala – bylo po prvním kole a šlo se zpět. Dali jsme si obídek, já si odpočinul a šlo se na druhé kolo – to už jsem se choval jako profík a nosil a dohledával, a ani už jsem nemusel být na vodítku – věděl jsem, že musím čekat, až něco spadne a pak teprve běžet a střelený kus donést. No, jen škoda, že v druhém kole už tolik kachen nebylo, ale stejně se ulovilo kolem sto padesáti kousků. Myslivci se na mne najednou začali vyptávat, co že to jsem za psa, oni si prý mysleli, že jsem nějakej vořech – no řekněte, copak by vořech mohl chodit na hony? Já nejsem žádnej vořech, jsem retrívr – sice malej, ale šikovném, a to museli nakonec uznat všichni.

Dostali jsme spoustu pozvání na další hony – i na divočáky – to ale panička rázně zakázala, takže prasátka prý ne, ale kačenky, zajíčky a bažanty – to prý můžu – takže už se moc těším a pak Vám zase napíšu.

Vlastní packou  Váš Arco. HAF!!!