Endy a Arco – Nova Scotia Duck Tolling Retriever

Sida

Amálka z Kotárských luk
nar. 6.4.2005
Otec: Bond z Vlčích luk
Matka: Dismay Toller Bryvilsár
majitel: Denisa Varcholová

Amálka z Kotárských luk, ale hlavně Sida, Siduša, opice pažravá

Sida do této sekce patří sice jen z poloviny, přesto mi přijde škoda sem takovou šikovnou čubinku nedat, vždyť její rodiče pocházejí oba z Moravy a já, její adoptivní „máma“ též.

Siduška

Sida je jediná a poslední dcera po mém Endym. Narodila se v Zelence a já při jejím porodu asistovala. Když se narodila, byla maličká – vážila 300 g, ale byla velmi krásná. Tmavě červená srst jí odlišovala od jejích dvou světlejších brášků. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla sledovat i její první týdny života – byla to pěkná dračice. Pak byla ale prodána na východní Slovensko a já o ní na nějakou dobu ztratila veškeré informace. Časem se situace změnila a s jejími novými majiteli jsme si začali dopisovat a došlo i na několikadenní návštěvu na Slovensku. Siduška byla krásná fenka, jen tak trošku po tatínkovi zvyklá dělat si to, co se jí líbí, a co nechtěla, prostě dělat odmítala. Nejvíce mne mátl její naprostý nezájem o aport. Postupem času Sida splnila všechny podmínky k uchovnění, jen Ověření vrozených vlastností retrívrů (OVVR) jí chyběly. A její majitelé jednak z nedostatku času, ale také proto, že nevěděli, jak na ni, měli obavy, jak tuto poslední podmínku nutnou k uchovnění zvládnou. Přišlo mi škoda, tak pěknou fenku neuchovnit. Navíc by to byla první chovná fenka na Slovensku – neuchovnit.

Tak padlo rozhodnutí, vzít si Sidu na prázdniny na výcvik a na závěr s ní složit OVVR. Po mnoha telefonátech ze Slovenska a ujišťování, že to Siduška ve zdraví přečká, že se mnou bude spát v posteli a jíst z jednoho talíře , bylo vše dohodnuto – začátkem července 2007 byla Sida u nás. Naše seznámení proběhlo tak, že mi prokousla ruku, když jsem jí chtěla vzít buvolí kostičku. Nečekala jsem to, nicméně moje reakce byla taková, že to už nikdy potom nezkusila. První týden pobytu jsem s ní odjela do Lednice na jazykový kurz, který jsem nemohla a ani nechtěla zrušit. Bylo to fajn, měla jsem tam jen ji a celé odpoledne jsem na ni měla spoustu času. Dopoledne trávila se mnou po učebnách a byla velmi hodná. Odpoledne jsme jezdily k vodě a do lesa, kde jsem se snažila probudit v ní to, co – jak jsem doufala – je někde uvnitř v každém retrívrovi, totiž zájem o aport. Počasí bylo úděsné, pršelo každý den, navíc u Lednického rybníka, kam jsme se jezdily koupat, byla nalezena labuť pozitivní na ptačí chřipku, ale co se dalo dělat – nebyl čas promarnit ani jeden den. Začaly jsme aportem z vody – já se motala do prádelní šňůry, na kterém jsem měla přivázaný dummík – a ta opice zrzavá mi ho i párkrát přinesla. Podotýkám, že břeh byl velmi pozvolný a já neumím daleko házet, takže plavala vždy tak pět temp a pak s aportem zpět. Přes to všechno jsem skákala a jásala tak, že vidět mě někdo, jistě by si myslel, že jsem se zbláznila.

Siduška

S aportem na suchu to ovšem bylo horší, byla ochotná vzít akorát malý měkký pískací balonek, nic jiného ji absolutně nezajímalo. Bohužel u tollera nemám dobrou zkušenost s metodou narvat násilím do mordy – a u Sidy se mi tato zkušenost jen a jen potvrdila. Naštěstí je to hodně vlohová fenka a velmi ji zajímaly spárky – no, nejraději by si je nechala a někde okusovala, ale díky respektu ze mne si to nedovolila, a tak je „občas“ i pár metrů donesla směrem ke mně. Brzy ji však tyto naše hry přestávaly bavit, byla jak malé dítě, neudržela delší dobu pozornost. Navíc dummy, činku, ale ani klacky, šišky či jiné věci do tlamy vůbec nevzala – nu, tady se začal můj optimismus pomalu vytrácet a nastupovala obava, zda to vůbec zvládnem. Ten první týden jsem na ni byla velmi hodná a využívala jejího zájmu o ten malý pískací balonek k tomu, abych ji naučila povel podej a povel aport. Lítala jsem každé ráno v areálu kolejí, kde jsme byly ubytované a kolemjdoucí nevěřícně koukali na ženskou, která utíká před psem a ten ji honí s balonkem v tlamě. Trvalo to 14 dní – už jsme byly z Lednice zpět, když jsem konečně začala vidět první úspěchy – Sida pochopila, co je to povel podej, pochopila, co po ní chci. Tady nastal první moment, kdy jsem na ni zatlačila a trvala na tom, že udělá to, co chci já. Přesto jsem byla velmi opatrná a snažila se víc než upevnit poslušnost dosáhnout toho, aby ona sama chtěla, moc chtěla nosit, moc chtěla pracovat, protože to jsou vlastnosti, které jsou pro tollery příznačné, vlastnosti, o kterých si myslím, že prostě mají v sobě… no mají. Nebudu to prodlužovat, bylo to hodně práce a času, a největší odměnou pro mne nebylo složení zkoušek na plný počet bodů, největší odměnou byla změna, která se s tou opicí za tu dobu udála. Na konci pobytu to byl pes – byl to toller se vším všudy. Toller nadšený z vody, toller pískající nadšením a poskakující, když jsem vytáhla dummíka a schovávala ho v lese, toller s nadšením nosící klacky, šišky a kde co – dokonce i shnilé jablko, které se mi skutálelo po schodech do sklepa, donesla bez mrknutí oka na první povel. Trvalo to šest týdnů, ale stálo to za to.

Majka, Vlado Enda, Arco a Siduška

Vladko ji málem nepoznal, a jsem mu velmi vděčná, že se Sidkou pracuje – nebo spíš hraje si i nadále. Ona nebude nikdy skládat žádné další zkoušky, ale o to přeci nejde, jde o ten krásný vztah – o tu daleko větší vazbu na pána, který se vytvoří právě tou prací či hrou. Není pro mne nic krásnějšího než pes, který visí na svém pánovi a ten je pro něj největším zdrojem zábavy a podnětů… nu co dodat – byla to jedna veliká zkušenost, pro nás obě, a já se velmi těším na léto, kdy zase Sidušku uvidím.

Majka Bušinová

…vážně jsem to sem nechtěla dávat, vážně , ale když Vladko jinak nedal…..

Poděkování

Touto cestou by som chcel vyjadriť podakovanie a nesmiernu úctu „adoptívnej mame“ Sidy, Majke.Ešte pred príchodom Sidky do môjho života som bol v oblasti chovu psov laik, ktorý o týchto milých tvoroch nevedel nič. Bez jej pomoci si viem ťažko prestaviť , ako by sa zo Sidky stala plnohodnotná predstavitelka rodu tollerov, ktorá dnes s radosťou plní povely, tak, ako ju to naučila jej učiteľka.

Stála pri nej vždy:

• Keď sa narodila
• Trpezlivo odpovedala na moje, zo začiatku úplne laické otázky súvisiace s výživou a základnou starostlivosťou o Sidu
• Bola pri nás, keď sa Sida zúčastnila na prvej výstave v Ostrave
• Vytvorila na 6 týždňov Side krásny domov, kde okrem veľkej lásky a starostlivosti, ktorú Siduša dostala zároveň pochopila, že život tollera je nielen sladké polihovanie a maznanie, ale aj výcvik a plnenie úloh
• Absolvovala s ňou skúšky OVVR, ktoré zvládla perfektne……

Schválne tento výpočet neuzatváram, pretože verím , že ten zoznam ešte nie je úplný.
Moje poďakovanie patrí samozrejme aj manželovi a deťom Majky, ktoré Sidušu prijali a pomohli jej zvládnuť výcvik. Už teraz sa tešíme na stretnutie na Slovensku….

Vlado, spolumajiteľ Sidy

Sida a Enda (dcera a taťka)