Endy a Arco – Nova Scotia Duck Tolling Retriever

Když jsem byla nucena nechat utratit svého prvního psa (9 roků a rakovina v pokročilém stádiu), zařekla jsem se, že už žádného psa nechci doma ani vidět. Jenže člověk míní, znáte to a tak již za 14 dní jsem seděla nad časopisy Pes přítel člověka a přemýšlela, který pejsek by pro mne byl ten pravý. Za krátko bylo rozhodnuto. Retrívři se mi vždy líbili a toller se mi jevil jako nejvhodnější nejen pro svoji menší velikost, ale především proto, že se jedná o mladé plemeno, které není postiženo tolika dědičnými vadami jako třeba zlatí či labradorští retrívři.
Již celá rodina jsme se vydali do Třeboně, kde Ing. Kubeš tyto retrívry chová. Chtěla jsem toho psa vidět ve skutečnosti!! A pak jsme tam stáli – u plotu zahrady, za kterým se proháněla všechna plemena retrívrů. Já však měla oči jen pro jednoho, pro otce našeho vysněného štěňátka, pro tollera Reda alias Zrzka, jak mu u Kubešů přezdívají. Ač byl ze všech nejmenší, vládl smečce s neotřesitelnou jistotou. Bylo brzy na jaře a Zrzek byl zarostlý jako Ezau, přesto krásný. Bylo definitivně rozhodnuto. U Ing. Kubeše jsem si zamluvila štěňátko – pejska a začalo krásné očekávání a těšení se na přírůstek do rodiny. Čekání bylo dlouhé, protože v té době ještě fenka nebyla ani nakrytá. Nicméně čas běžel a já se jednoho dne dozvěděla, že štěňátka jsou již na světě – tři holky a jeden kluk – ten náš. A přišel i den, kdy jsme sedli do auta a vydali se opět k Třeboni pro naše vysněné psí miminko, plní očekávání a taky trošku s obavami, jak to všechno zvládneme. A pak jsme ho uviděli – malou zlatou kuličku, která nevydrží ani chvilku na jednom místě. Vůbec se nebál, jen ho udržet chvíli v klidu bylo nemožné. Vyřídili jsme s panem Kubešem formality, dostali rady do začátku, nasedli do auta a vyjeli k domovu.

Enda jako malé štěňátko

Na tomto místě bych se ráda zmínila o tom, že svého prvního pejska jsem měla z Plzně a když jsme si ho odváželi, dali jsme ho do proutěného košíku a ten tam celou cestu setrval. Enda, tak jsme pojmenovali naše tolleří miminko, to bylo tisíc hadích ocásků. Hned byl vzadu za sklem, hned podlézal sedačky a objevil se v předu, hned byl vzadu na sedačce a škrábal se na nás a u toho všeho vydával takový zvláštní zvuk, který jsem u psů nikdy neslyšela – později jsme to nazvali pískáním. Bylo nemožné ho udržet na jednom místě. Než jsme dojeli domů, vypadali jsme jako po bitvě – celí doškrabaní a Enda usnul asi na 10 minut až 30 km před cílem cesty. Dorazili jsme domů, my úplně zničení, Enda po deseti minutách spánku zase plný energie, začal prozkoumávat své nové bydliště – do všeho měl tendenci kousat a já si první tři dny připadala, že nedělám nic jiného, než že chodím za psím miminkem a křičím „FUJ“. Noc jsme přežili celkem v pohodě a druhý den ustalo i to „pískání“. Dnes již vím, že tímto zvukem projevují tolleři svou nespokojenost – prostě se mu u nás nelíbilo. Jako správní majitelé malého psího miminka jsme měli měsíc dovolené, aby Endík nebyl doma sám a my se mu mohli řádně věnovat. Byl velmi chytrý a učenlivý, povely jako sedni a lehni uměl již za 14 dní. Největší problémy byly s čůráním. V noci se nám nepočůral nikdy, zato přes den na něj nebyl spoleh až do 5 měsíců věku. Ne že by nevěděl, ale při svém temperamentu prostě nestíhal a tak čůral v běhu ke dveřím. Rostl jako z vody, jak je možno vidět na těchto fotografiích.

Enda

Od mala byl pěkný rošťák a šídlo. Jeho nejoblíbenější zábavou bylo vyhrabávání granulek s misky, pak sebou do nich plácl a s velkou chutí se do nich pustil. Také nás neustále kousad do nohou, rukou a ostatních částí těla. Nedal se skoro pohladit, hned zatínal své zoubky, v té době ostré jako jehličky. Žádné vytřepání či plácnutí nepomáhalo, byla to pro něj jen další výzva ke hře a tak jsme celá rodina chodili jako banda feťáků s rukama plnýma krvavých šrámů. Když se nám přezubil, velmi jsme si oddychli.

V půl roce jsem s Endou začala navštěvovat kynologické cvičiště. Byl skvělý a já byla pyšná, jak výborně mne poslouchá, lépe než ti ostatní, starší psi. Jak jsem byla naivní. Za dalšího půl roku i nás přepadlo ono období, které je shodně nazýváno u lidí i psů – totiž puberta – a já měla najednou doma pejska, který ztratil sluch i zrak, zajímají ho jen fenečky a různé pachy v trávě. Taky se občas vzteká jako malé dítě, občas zkouší kam až může zajít. O retrívrech se tvrdí, že to jsou psi, na které stačí křiknout a není nutné jiného trestu. Ne tak Enda. Mám prvního tollera, takže nemohu soudit plemeno jako celek, protože vždy existují výjimky, ale Enda je velmi tvrdým psem a i já musela postupem času přejít i k donucovacím metodám, protože jinak by si ten kluk zrzavej dělal, co by ho napadlo.

Nejhorší a nejsmutnější období jsme zažili, když bylo Endymu 9 měsíců. Při jednom nepodařeném skoku dopadl tak nešťastně na pravou zadní nožku, že se již na ni nepostavil. Následovalo spoustu vyšetření, týden byla nožka v sádře, ale zlepšení nenastalo. Objednali jsme se k vyhlášenému odborníkovi na ortopedii, k doc. Nečasovi na Brněnskou veterinární kliniku. Enda byl již po několikáté uspán, byly udělány RTG a doc. Nečas konstatoval, že se jedná o zlomeninu kotníku. Bylo nám řečeno, že min. 3 týdny nesmí mít Enda žádný pohyb a pak jen minimální a to po dobu 12 týdnů. Málem jsem se zhroutila, nepředstavitelná doba u tak temperamentního výrostka.
Jenže dobré zhojení bylo prvořadé a já půjčila výstavní klec a v té byl Enda 3 týdny zavřený…..bylo to hrozné……já mu v té době četla i pohádky, jen abych ho něčím zabavila. Na noc nožku balila do listů z kostivalu a věřila, že se zranění vyhojí bez následků – a povedlo se. Dnes již Enda běhá, jako by se nikdy nic nestalo a ani při velké zátěži na nožku nezakulhá. Jediná památka zůstala u mne vevnitř a to ta, že mám o něj daleko větší strach, než jsem kdy před tím mívala.

Přišly prázdniny a Enda již mohl normálně běhat a já pokračovala v přerušeném výcviku. Základní poslušnost již byla slušná a bylo třeba se rozhodnout, co dál…. Toller je pes lovecký, jenže já nejsem myslivec a nikdy nebudu a cvičit psa lovecky, pokud ho jako loveckého nebudu využívat mi připadalo k ničemu. Navíc si tím člověk může přidělat zbytečné problémy při procházkách v přírodě. Služební výcvik je pro retrívra také nevhodný, je tam obrana a ta se neslučuje s retrívřím přesvědčením a náhledem na lidi. A tak jsem se díky Edovi dostala k myšlence začít se záchranářským výcvikem. A jelikož od myšlenky není daleko k činu, za pár týdnů jsem již jela se svými dvěma kamarádkami, majitelkami zlatého retrívra Endyho a labradorky Betynky, na výcvikový záchranářský tábor pořádaný záchranářskou jednotkou Olomouckého kraje. Tábor se konal v areálu vojenské střelnice v Kroměříži. Byla jsem nadšená. V žádném jiném oboru kynologie jsem se nesetkala s tak vstřícnými lidmi, ochotnými se kdykoli podělit o své zkušenosti – díky! Enda se naučil vypracovávat stopy, provádělo se vyhledávání v terénu i v sutinách, vodní práce a také jsme se dostali k možnosti slaňování se psem asi z 20 m výšky. Byl to nezapomenutelný zážitek a já sem rozhodnutá příští rok tuto akci zopakovat.

Enda

Přišel konec roku a my se chystali na další výcvikový tábor, tentokrát zaměřený na lovecký výcvik a zakončený zkouškami OVVR – které jsou potřebné k uchovnění retrívra. Chudák Endík v tom měl zmatek. Za ten týden jsem mu musela vysvětlit, že teď při povelu hledej nemá hledat pána, ale pohozenou zvěř. Nicméně podařilo se a my na závěr tábora zkoušky složily. S obavami jsme ještě čekali na výsledky rentgenu kyčelních kloubů. I zde nám však štěstí přálo a výsledek byl 0/1.

Další zkouška, která nás čekala byla canisterapeutická. Složili jsme ji v sobotu 28. 9. 2002. Od jara se chystáme navštěvovat dětský domov a přinést trochu radosti tamním dětem. Další aktivitou, kterou jsme museli kvůli uchovnění podniknout, byly výstavy. Navštívili jsme několik místních i zahraničních výstav a podařilo se nám získat titul Juniorchampion Maďarska. Tím byly podmínky pro uchovnění splněné a Enda má v PP zapsáno „chovný pes“.

Přišlo jaro a další záchranářský výcvik a zkoušky – úspěšně jsme složili záchranářké ZZZ, RH-E a VZ1. Těšila jsem se, jak budeme ve výcviku pokračovat, jenže osud tomu tak nechtěl a Endy onemocněl – ochrnul na přední nožku a trvalo čtyři měsíce, než se dal dohromady. V podstatě se nepodařilo zjisti, kde je problém a to absolvoval všechna možná i nemožná vyšetření včetně MRI. Jediná pozitivní diagnoza zněla Borrelioza – ale kdo ví.

Taky jsme se pustili do agility – ale jen tak pro zábavu a legraci. Endyho to baví a to je hlavní, zúčastnili jsme se i nějakých těch závodů.
Ani výstavy jsme tak docela nezavrhli – získali jsme titul JCH HU, CH SK, CH PL, několikrát KV Slovenského RK i RK ČR a další.

Taky k nám přibyl další toller Arco a jsou na světě první Endyho potomci, ale o tom už v dalších článcích.

Endyho panička )